Vydejme se po proudu prastaré řeky Berounky do krajiny tak rozmanité a zároveň divoké, do míst, která si zamiloval i český král Karel IV. Její krásu zrcadlí nejen voda, ale vše okolo. Zlatonosné potoky, majestátní skály i vápencové jeskyně, to jsou klenoty Berounska.
Průvodcem touto odpradávna málo osídlenou přírodou jsou tu strmé stráně a louky, na kterých voní léčivé byliny, a nechybí zde ani zurčící říčky a potůčky s kapradím a smaragdově zelenými mechy. Ozdobou celého kraje jsou pohádkově krásné hrady a zámky, jejichž zdi lákají k objevování nejednoho návštěvníka.
Klenot české země Karlštejn
Nejznámějším a nejnavštěvovanějším zdejším hradem je impozantní Karlštejn tyčící se na vysoké skále a hrdě shlížející do malebných lesů a údolí. Tento gotický skvost nechal postavit Karel IV., aby zde uchoval vzácné korunovační klenoty. Karlštejn je právem klenotem české země.
Hrad Karlštejn
Budí odpradávna úctu, zraje jako víno a kolují o něm nejrůznější báje a pověsti.
Snad každý zná Vrchlického veselohru nazvanou Noc na Karlštejně a příběh o tom, že na Karlštejn byl ženám vstup zapovězen. Toto ostatně zmínil už Václav Hájek z Libočan ve své kronice. Píše také o hradu jménem Karlík, který měl stát nedaleko odtud a sloužit jako noclehárna pro dámy, které přijely navštívit své drahé polovičky na Karlštejně. Ten hrad však nikdy neexistoval. A jak je to s onou pověstí? Kde se vzala, zjistíme, prostudujeme-li zakládací listinu karlštejnské kapituly. V ní sám Karel IV. přikazuje, že „nikdo na věži zámku Karlštejna, na které je ustavena kaple, nesmí s ženou spáti nebo ležeti“. Ženy tedy do hradu vstoupit mohly, ovšem do některých prostor Velké věže – tam, kde sídlili obránci korunovačních klenotů – vkročit nesměly nikdy.
Hrady, rozhledny i nejstarší poutní místo
Pokud však patříte mezi tuláky, kterým vyhovuje klidná atmosféra bez hloučků a zvídavých turistů, naplánujte si výpravu na stejně přitažlivé hrady Točník, Žebrák či bájný Tetín opředený mnoha pověstmi. Není divu, že jejich krásám před mnoha lety podlehl i mistr poezie Jaroslav Seifert nebo vášnivý malíř a básník Karel Hynek Mácha.
Okouzlující výhledy ze skal na meandrující řeku skutečně nenechají chladným žádné romantické srdce. Můžete také vystoupat na několik rozhleden a s radostí se kochat, ať už je to Máminka na Krušné hoře u Hudlic, rozhledna Děd u Berouna nebo na Třenické hoře u Cerhovic či na berounské Městské hoře.
Nelze vynechat ani zámek v Hořovicích, Nižboru nebo významné poutní místo Svatý Jan pod Skalou. Tato malá osada leží ukrytá uprostřed listnatých lesů v hlubokém údolí, které lemují bělostné skály. Genius loci tohoto místa pod monumentální skálou však
sahá mnohem hlouběji do historie. Snad se i jedná o archivně nejstarší doložené poutní místo v naší zemi.
Klášter benediktinů Svatý Jan pod Skalou
Bylo to někdy kolem roku 880, když do míst, kde dnes stojí poutní areál Svatý Jan pod Skalou, přišel poustevník Ivan. Usadil se v jeskyni pod mohutnou skalní stěnou blízko pramene křišťálově čisté vody. Ivana v jeskyni pokoušeli zlí duchové, rozhodl se tedy toto místo opustit.
Tehdy se mu zjevil sv. Jan Křtitel a daroval Ivanovi kříž, kterým zlé pokušitele ze svého příbytku vyhnal. Jednoho dne lovil v okolních lesích kníže Bořivoj. Postřelil Ivanovu ochočenou laň, která ho dovedla až k jeskyni, kde pak skonala. Bořivoj zval Ivana na svůj tetínský hrad, ten však odmítl a zůstal ve skalách. Když zemřel, nechal tam kníže vystavět malou kapličku, ke které od samého počátku přicházel zdejší lid i kolemjdoucí poutníci. Již tehdy počala lidová úcta k Ivanovi, pozoruhodnému muži, který žil vskutku příkladným životem a který bývá označován jako první český světec.
Zámek Nižbor
Žil prý kdysi na zámku Nižbor písař, který byl známý svou krutostí. Zalíbila se mu jedna selská dívka a rozhodl se, že se s ní ožení. Nejdříve se pokusil přemluvit jejího otce, a když neuspěl, nechal ho zavřít do žaláře. Dívka prý často chodila plačíc kolem hradních zdí a s otcem se klepáním dorozumívala. Ani uvěznění otce ji však nedonutilo k souhlasu. Co naplat. Když písař ani s jedním z nich nehnul, křivě sedláka obvinil a nechal ho popravit. Když druhého dne přišli lidé do písařova bytu, který se nacházel v přízemí pod hodinami, našli jej tam ležet zkrvaveného a znetvořeného, s odříznutou hlavou…
Od těch dob se prý v zámku zjevuje přízrak černě oděného muže. A říká se, že když tento přízrak spatřil člověk nectnostný, celý opuchl ve tváři, jeho tělo se pokrylo boláky a v bolestech do několika dnů zemřel.
Hrad Točník
Při pohledu na temnou hladinu jezírka na hradě Točníku mnohého zamrazí. Co všechno asi leží na dně té podivné vodní nádrže, která nemá žádný přítok?
Stala se skrýší pro to, co mělo být zapomenuto? Byla snad svědkem okultistických rituálů krále Václava IV., nebo navždy pohřbila zavražděné milenky panovníka? Staré legendy říkají, že v jezírku jsou lapeny duše lidí králem na Točníku zavražděných. Prý měly podobu černých ryb, které byly porostlé srstí a které, když se někomu podařilo zabrat je do sítě, prchly i nejmenšími oky. Chytit ty ryby se údajně dařilo jen samotnému králi, který je měl rád k večeři, a tím je také mohl osvobodit. Svému svědomí však neulehčil a po čase při pohledu na temné hlubiny skrývající jeho hříchy propadal hrůze. Tíseň zaháněl stále větším množstvím vína, propukal v návaly zuřivosti, až nakonec Točník opustil a už se na něj nikdy nevrátil.
Zřícenina hradu Žebrák
Romantická zřícenina hradu Žebrák je bohatou studnicí legend, bájí a pověstí. Možná ale, že na těchto příbězích něco pravdy bude.
Jistě vás zajímá, jak vlastně tento kdysi pyšný a majestátní hrad přišel k svému jménu. Nechal jej postavit Oldřich Zajíc ve druhé polovině 13. století. Marně si prý spolu se staviteli lámal hlavu, jak vlastně svůj hrad nazve. Až se nakonec domluvili, že jej pojmenují podle prvního člověka, který zaklepe na hradní bránu. Když byl hrad dokončen, nalovil pan Zajíc zvěře a vystrojil lidu velkou hostinu. Poté se sem s celou rodinou přistěhoval a čekal netrpělivě na prvního návštěvníka, který hradu přinese nové jméno. Bylo to jednoho dne k večeru, když na nádvoří vešel potulný žebravý student, jakých se tehdy zemí toulalo na tucty. A právě po tomto prvním hostu, žebráku, byl navěky nazván hrad, který nezapomene navštívit nikdo, kdo do těchto končin zavítá.
Zámek Králův Dvůr
Kdysi dávno ve středověku rozkládaly se v místech, kde dnes leží město Králův Dvůr, hluboké královské lesy. Už král Václav I. sem jezdíval na lovy a aby měl při několikadenním honitbě kde složit hlavu, nechal si zde někdy v první polovině 13. století vystavět lovčí dvorec. Jedna z těchto loveckých výprav se mu však stala osudnou.
Bylo to jednoho zářijového dne léta Páně 1253, kdy lovci donesli krále těžce poraněného. Ranhojiči jistě dělali, co bylo v jejich silách, král Václav však svým zraněním podlehl. Jak šel čas, Králův Dvůr procházel postupně různými proměnami. Z královského lovčího dvorce se během staletí stal poplužní dvůr a za vlády Rudolfa II. pohodlný zámek, jehož dnešní podoba pochází z přestavby na přelomu 17. a 18. století. Když budete mít na svých cestách chvilku času, určitě se zastavte a projděte se místy, kde svůj čas trávili čeští králové.
Zřícenina hradu Valdek
Pohled na ruiny hradu Valdek přímo svádí k romantickým představám a přemýšlení o bájích a pověstech, kterými je toto kdysi pevné sídlo opředeno. Prý se tady zjevuje černá paní, kterou bývá vidět na hradbách nejen o půlnoci, ale také v pravé poledne. Povídá se, že koho potká, toho trhá na kusy. Je to přízrak hradní paní, kterou zavraždili zločinní mniši kvůli velkému pokladu ukrývanému na hradě. Černá paní dodnes tento poklad, jehož součástí je i zlatý stůl se dvanácti zlatými židlemi, hlídá. A čeká na své vysvobození. A co že zbaví černou paní věčného bloudění?
Vysvobodit ze zakletí ji může jen kněz s ryšavou hlavou z kláštera Svaté Dobrotivé. Dosud se však takový nenašel a ten, kdo na Valdek zavítá v pravé poledne anebo se v jeho blízkosti vyskytne uprostřed noci, měl by se mít na pozoru!
Úchvatné scenérie někdejších lomů v čele s tím nejznámějším – Velkou Amerikou
Vydejme se v našich toulkách Berounskem dále k vesničce Mořina. Právě zde nás pohltí pozoruhodné scenérie, které si vysloužily
přezdívku český Grand Canyon aneb Velká Amerika. Tento unikátní vápencový lom je oblíbenou destinací nejen turistů a tuláků, ale také filmových tvůrců. Je místem, kde se třeba točil Limonádový Joe nebo Malá mořská víla.
Od Prahy jihozápadním směrem k Berounu se rozkládá skutečně pestrá krajina, v jejímž temném podzemí se skrývá přes sedm set jeskyní. Tajemné a zároveň pitoreskní jsou zejména krasové kaňony, rokle a vápencové jeskyně, z nichž nejznámější jsou
Koněpruské. Je to nejdelší jeskynní systém v Čechách, který je částečně zpřístupněný.
Věhlasná keramika z Berouna
Město Berou leží přímo na březích Berounky a je oblíbené mezi vodáky i turisty. Velmi příjemná je procházka přes centrum se zbytky hradeb. Město rozkvétalo už za dob Karla IV., kdy se zde začala rozšiřovat řemesla. Z nich se nejvíc dařilo hrnčířství. Červeně zbarvená keramika zdobená bílými motivy byla široko daleko věhlasná. Tato hrnčířská tradice se díky Muzeu berounské keramiky a vyhledávaným hrnčířským trhům uchovává dodnes.
Berounsko je místo, ve kterém se jakoby zastavil čas. Mezi skalami zurčí zasněná řeka Berounka, kterou proslavil spisovatel a vášnivý rybář Ota Pavel, který zde „potkal ryby“. Tak jako plyne voda, nechme se unášet nádhernými scenériemi tohoto magického kraje.
Vítejte na Berounsku.
Berounsko na leteckých fotografiích si můžete prohlédnout v knize leteckých fotografií BEROUNSKO Z NEBE. Prolistujte tuto knihu. Může se stát nejen inspirací, ale také třeba jakýmsi malým průvodcem na vašich cestách za objevy a poznáním. Knihu si můžete objednat v našem e-shopu.