TIP NA VÝLET – Severozápadní Plzeňsko

Kraj utvářený od nepaměti tokem řeky Mže a letmo políbený romantickou Berounkou, kraj mnoha zajímavých památek a krásné přírody, ale zároveň i kraj kaolinu, černého uhlí a unikátní industriální architektury. Poznejte tento region tím nejkrásnějším pohledem – z nebe. Uvidíte místa notoricky známá, ale i taková, která svou pravou tvář odhalují jen letcům a pilotům. Čím to, že zrovna naše země je tak rozmanitá a mnohotvárná? Nemáme žádné velehory ani veletoky, o moři ani nemluvě. Přesto je až k neuvěření, jak je česká krajina proměnlivá a kolik zajímavostí lze objevit i na docela malém prostoru. A to nejen přírodních, ale i těch lidmi vytvořených a po staletí opečovávaných. Hodiny, dny i týdny se můžete toulat křížem krážem krajinou a stále budete mít pocit, že jste ještě všechno neviděli. Je jen na vás, jestli vyrazíte pěšky, na kole anebo po vodě. Či rovnou na křídlech ptáků? No ano, severozápadní Plzeňsko skutečně lze poznat všemi těmito způsoby.

Místo nejstaršího osídlení u nás

Tento překrásný kout naší vlasti je vskutku pozoruhodný, přestože mnohdy tak trochu opomíjený. Právě tudy plynou vody řeky Mže, aby se pak ve východní části regionu objevily mezi břehy Berounky, z hlediska historického patří toto území k nejdříve osídleným v České republice. Správním centrem regionu jsou Nýřany. Přestože na první pohled se jeví jako ryze moderní město, při bližším seznámení zjistíme, že existovaly už v roce 1272, kdy byla ves tohoto jména poprvé zmíněna v listině papeže Řehoře X. jako majetek premonstrátského kláštera Chotěšov. Po celá staletí se Nýřany rozvíjely jako jiné poddanské vesnice. Velký zlom ale nastal v 19. století, kdy bylo v nedalekém lese objeveno ložisko černého uhlí a nedlouho poté byla dána do provozu železnice z Plzně do Domažlic. Nýřany začaly bohatnout a prudce se rozvíjet a v roce 1892 byly povýšeny na město.

Ovšem nejen dolování uhlí a pozoruhodná industriální architektura 19. století dokreslily tvář tohoto regionu. Velmi důležitým byl také objev bohatých zásob kaolinu, který se především v okolí Horní Břízy těží dodnes. Kaolinové lomy bělostně září uprostřed temné zeleně zdejších lesů a zejména zrakům pilotů připadají až magické.

Severozápadní Plzeňsko však svého návštěvníka může překvapit ještě víc, a to zejména ty, kteří dávají přednost dějinám a zajímavým architektonickým stavbám. Obdiv si zaslouží kostelík sv. Martina, který na návrší nad obcí Všeruby stojí už od 12. století a je nejstarší dochovanou církevní stavbou regionu. Malebné městečko Úterý s překrásnými měšťanskými domy a starodávným kostelem Narození sv. Jana Křtitele, jehož barokní podoba odkazuje na mistra sakrální architektury Kryštofa Dientzenhofera, nejednomu návštěvníku doslova vyrazí dech. A když se ocitnete až v nejvýchodnější části regionu, v Kaceřově, pak vězte, že zdejší zámek vystavěný v letech 1540–1559 na základech gotické t vrze bývá považován za vůbec první renesanční palácovou stavbu v České republice. Zejména vodákům tento architektonický skvost netřeba dlouze představovat, vždyť se sem zcela jistě byli už několikrát podívat. Aby ne, když jedna z nejkrásnějších českých řek – Berounka – teče jen kousek odtud.

Zbytky hradu Všeruby

Přímo ve Všerubech stával na vysokém pahorku hrad založený Hroznatovci. Tento slavný český rod s trojicí černého jeleního paroží ve zlatém štítě v erbu ovládal sever a severozápad Plzeňska. Původ Všerub sahá hluboko do středověku. Původně zde stával dřevěný dvorec opevněný palisádou, který později nahradil kamenný hrad s románským kostelem na předhradí. Ačkoliv všerubský hrad zanikl již v 16. století, kostel svatého Martina se zachoval dodnes. Možná by jej čekal stejný osud jako samotný hrad, nebýt reforem císaře Josefa II. Nařídil totiž zrušit veškeré hřbitovy uvnitř měst a Všerubští tehdy místní hřbitov přenesli právě na kopec ke kostelu svatého Martina. Vypadá však jinak než v dávných dobách, pozdější přestavby mu totiž daly podobu gotickou. Kostel se pyšně tyčí nad obcí a jeho bílých zdí si již z dálky všimne každý, kdo tudy projíždí nebo jen Všeruby míjí cestou z Plzně do Karlových Varů.

Zámek Kaceřov

Když zemřel Florián Gryspek, postavili se jeho vnukové do čela českého odboje proti císaři Ferdinandu II. Stihl je za to krutý trest. Po vítězství na Bílé hoře měli stát tři dny na pranýři a následně být vyhoštěni ze země. Gryspekové se tedy shromáždili na Kaceřově a pověřili jednoho z bratří, aby u knížete Lichtenštejna prosil o milost. Marně. Při návratu na zámek se počal vroucně modlit u kamenného kříže. S důvěrou, že jeho prosby byly vyslyšeny, vzhlédl ke Kristovi, leč ten od prosebníka odvrátil svou tvář. Gryspek, zachvácen šíleným hněvem, rozstřelil Kristově soše hlavu, vsedl na koně a uháněl na Kaceřov. Hnal se vzhůru po schodišti k večeřadlu, když vtom jej kůň shodil na zem. Jezdec zůstal ležet na schodech s roztříštěnou lebkou. Gryspekové se rozhodli následovat svého bratra, a než snášet potupu na pranýři, zasedli k poslední hostině, při které se všichni otrávili vínem.

Vodácké dobrodružství

Krajinu severozápadního Plzeňska Berounka jen letmo políbí, o to více si ale milovníci vody užijí na její předchůdkyni – řece Mži. Klikatí se od západu krajinou a přináší závan dávných dějin i vodáckého dobrodružství. Její vody jsou zkroceny vodní nádrží Hracholusky, která je skvělým místem nejen pro strávení poklidné dovolené s dětmi nebo vyzkoušení jachtařských dovedností, ale i pro jedinečný zážitek, jakým plavba výletní lodí bezesporu je. Jedině tímto způsobem totiž lze zjistit, jak velká loď se vejde pod oblouky jediného silničního mostu, který ji překlenuje, jak vysoké jsou pilíře nesoucí unikátní železniční viadukt, který pod jménem Pňovanský most znají nejen milovníci železnic a vlaků.

Je toho hodně, čím je severozápadní Plzeňsko zcela jedinečné. Stačí se jen rozhodnout, čemu dáte přednost a kterým směrem se v regionu vydáte nejdříve.

Zřícenina hradu Buben

Víte, podle čeho dostal hrad své jméno? Jeho zakladatel totiž nevítal své hosty fanfárami, jak bývávalo v dávných dobách zvykem, nýbrž vířením bubnů. Hrad Buben býval nejen dobře opevněn, ale také vybaven spletitými podzemními chodbami. Za časů, kdy byly České země pustošeny husitskými vojsky, našly ve zdech hradu Bubna své útočiště dvě mladé dívky šlechtického rodu. Avšak ani toto sídlo nebylo ušetřeno obléhání. Jelikož zde zanedlouho došlo k nedostatku vody a potravin, hrozilo, že bude také hrad Buben husity brzo dobyt. Tehdejšímu pánu se dívek zželelo, proto je tajně odvedl do hradního podzemí a prozradil jim vchod do chodby, která je měla dovést daleko od tábořišť obléhatelů. Po strastiplné cestě napolo zavalenými chodbami podzemního bludiště se na smrt vyčerpané šlechtičny prodraly na světlo poblíž vsi Hracholusky, kde byly konečně v bezpečí. Na památku své záchrany daly na okraji vsi vystavět krásnou kapli.